Nejsem od přírody trpělivý člověk, to už jsem tady psala několikrát. A co se taky musim zatím nejvíc jako matka učit je právě ta trpělivost. Jsem trpělivá, když se nemůže vyprdět. Jsem trpělivá, když se mu snažim mini ručičku protáhnout mini rukávkem. Jsem trpělivá, když sebou celej hází a já se mu snažím utřít ze zadku všechno, co tam nemá být. Pak ale nastane moment, kdy trpělivá stále ještě být neumím a kdy mám pocit, že buď musim začít brečet, řvát nebo že odejdu někam hodně daleko a vrátim se za hodně dlouho.
Občas se totiž stává, že Džej Džej při kojení odmítá prso. Jeho bojkot vypadá tak, že se napřed tváří hladově, je čas na pravidelné kojení, ale jakmile se přiblíží k prsu, dvakrát si cucne, tak se ručičkama odtáhne, začne zuřivě kopat nohama, propínat se v zádech a po mých pár marných pokusech mu tu kozu narvat do pusy začne i řvát. Snažim se mu vždycky napřed po dobrym vysvětlit, že vim, že má hlad a že takhle se nenapapá. Nic. Tak ho ukonejšim a když je klid, tak to zkusíme nanovo, abych za chvíli chovala u prsa zase řvouna. Z tohohle jsem fakt na prášky.
Nejvíc mě na tom vytáčí ta beznaděj, že má hlad a musí se najíst, ale já nemám, jak mu to „vysvětlit“. Je to vlastně začarovaný kruh.
A tak jsem si začala zjišťovat, v čem může tohle Džej Džejovo chování být a varianty jsou dvě:
- Po období šestinedělí se ustálila laktace. Do teď jsem měla prsa nalitá skoro k prasknutí, tudíž mléko z nich vytékalo dost rychle. Teď už tak plná nejsou, teče to pomaleji a to ho může štvát. To má blbý no.
- Jakmile začne sát, střeva se mu dají do pohybu, což ho může bolet. Víme, že on tu trávicí soustavu nemá zrovna odolnou.
Která možnost je ta naše nevím. Ani vlastně nevím, jak mu v tu chvíli pomoct. Jediné, co nám teď trochu zabralo bylo držet dítěti jednou rukou hlavu a druhou rukou si držet prso palcem nad bradavkou a ukazováčkem a prostředníčkem pod bradavkou. Je to krkolomnost, ale možná to teče líp.
Znova opakuji. Že je kojení taková věda by mě s břichem fakt ani nenapadlo.
Máte podobou zkušenost? Co pomohlo vám?
