Ráda dělám věci jinak než ostatní. Nemám ráda kýč…když se jdete fotit s břichem a chcete tyhle dvě zásady skloubit dohromady, dá zabrat vymyslet, jak to vlastně provedete. Na začátku jsem věděla jediné: žádná rozkvetlá louka a já na ní v rozevlátých šatech s věnečkem ve vlasech, vedle mě Kuba láskyplně mi líbající břicho. Br.

Takže co? A hlavně kde? Alespoň o fotografovi jsme měli jasno. Na jedné z letošních svateb jsme se totiž seznámili s Markétou Čepkovou. Markéta je moc šikovná mamka na mateřské, která si sem tam odskočí něco nafotit a vyjde z toho pak super skloubení barev, nálady, kompozice. A taky jsem tak nějak cítila, že bude pro něco netradičního.

A tak jednou padl nápad jménem industriál. Hnus, špína, rez a já do toho s břichem. Skvělý kontrast. A tak jsme se s Kubou jedno horké srpnové odpoledne ohákli, nabrali Markétu a vyrazili směr Poldi Kladno. Místa vhodná na focení jsme si předem vytipovali, abychom jeli na jistotu.

Myslim, že v šatičkách, podpatcích a s břichem tam v těch polorozpadlých budovách ještě nikdo nelezl. Na prvních stanovištích jsme dali pár pózovaček s Kubou, zbytek jsem sólo.

Dnes už je břicho nostalgie. Když na ty fotky koukám, přijde mi až neskutečný, že ten míč pod šatama je to samý stvoření, který teď držim v náručí.

Tak co myslíte, docela se povedly, ne?