Rok 2018  jsem loni přivítala s Džej Džejem u prsa. Byla přesně půlnoc, venku lítaly rachejtle a já kojila. Koukala jsem se na toho čtyřměsíčního drobka a říkala si, že mi je úplně jedno, že nejsem někde na party, že jsem měla jen jednu skleničku vína a že se asi tuhle noc zas nevyspim. Tehdy jsem byla ráda, že zvládám být máma na plný úvazek. V tu chvíli byl přede mnou rok, který byl plný velké radosti, ale i velkého překonávání sebe sama.

A právě to překonávání začalo hned po novém roce, kdy jsme najeli na příkrmy. „Hm, dobrý, tak to půjde pomaleji, než jsem si myslela,“ uklidňovala jsem se po prvních týdnech, kdy Džej Džej snědl stěží pár lžiček. Investovala jsem stovky korun do bio zeleniny, kuchařek a hrnce na vaření dětských příkrmů. Po čase jsem se to všechno vykašlala a šla vykoupit déemko. Po nekonečných měsících jsem totiž pochopila, že můj syn rozhodně nebude to dítě, které vám bere jídlo z ruky a cpe si ho do pusy, že nebude řvát, že má málo jídla a že krmení prostě fakt pohoda nebude. Takže jsem najeli na „skleničky“ a já brečela nad tim, kolik peněz vyhazuju z okna. Občas se povedlo sníst aspoň půlku jedné.

Byl to rok, kdy jsem pochopila, že to jaký je, nepředělám. Musela jsem se smířit s tím, že v mém životě už dávno není nic podle mých představ.

Mé zoufalství s nejedlíkem však střídaly chvíle radosti z jeho fyzických pokroků. Ty momenty, kdy se vám dítě poprvé pohne kupředu, kdy zjistí, že se může plazit, lézt, sedět, udělat první krok a pak druhý. Tyhle chvíle jsou jako droga. Chcete ho rozvíjet dál, naučit ho něco, co ještě nezná. Ukázat mu svět.

A tak jsme jeli s ročním dítětem na měsíc na Sardninii. Slovo dovolená ztratilo svůj význam a já pochopila, že ty dny s dítětem jsou prostě všude stejný, jen se vám mění ten výhled při kojení. Dá se říct, že jsem se celou dovolenou prokojila. Kojila jsem ve dne v noci, na pláži, za jízdy v autě, v restauracích, po kavárnách. A tam jsem si řekla dost. Věděla jsem, že až přijedeme, tak budeme oba zralí na odstav.

Proběhlo to lépe, než jsem čekala. Džej Džejův jediný větší pláč, u mě deset lítostivých dní s prsama k prasknutí. Vyšel z toho zase lépe než já. A pak se to začalo zlepšovat…najednou mu nevadilo, že jídlo není rozmixované. Debužíroval si nad pečeným masíčkem a v noci se místo čtyřikrát budí jen dvakrát. Není to ideální, ale je to rozhodně lepší.

Rok 2018 byl jedním z nejintenzivnějších v mém životě. Zas jsem poznala sebe samu o trochu lépe.

Tohle jsem díky roku 2018 pochopila…

1. …že se dá s půlročním dítětem strávit týden v Rakousku na horách.
2. …že doma nemáme Otesánka.
3. …že čirou radost z fyzických pokroků dítěte máloco překoná.
4. …jaké to je zažít léto plné koupáků, lenošení na zahradě, užívání si slunce. Dobrý opak oproti těm stráveným v kanclu.
5. …že se dá žít měsíc v obytném autě s ročním dítětem.
6. …že kojit se dá kdekoliv.
7. …že udělat změnu je mnohdy těžší pro matku než pro dítě (viz odstavení nebo přestěhování z ložnice do samostatného pokojíčku – vše zvládl v pohodě.)
8. …že dávat dítě na nočník od té doby, co samo sedí se asi vyplatí. Džej Džej chodí ve 14 měsících kadit na nočník.
9. …že bez babiček by to nešlo. Díky za ty chvíle klidu a krabičky s navařeným jídlem.
10. …že je potřeba mít čas na sebe samu nebo na chvíle ve dvou.

A že první rok života dítěte je asi tím nejtěžším. Nemám sice srovnání, ale tak nějak můžu říct, že po těch prvních narozeninách si to všechno sedne. Přestanete hrotit tolik věcí, líp se znáte, dny se stanou předvídatelnými.

Tak roku 2019, prosím co nejvíce klidných a prospaných nocí, žádné nemoci, rýmičky ani kašlíčky, co nejvíc hezkých chvil i s tátou a hlavně, hlavně ať se z toho nezbláznim. Dík.