Sedim na gauči a čtu si knížku. Vedle mám svý kafe, jedno denně jsem si dovolila, na Džej Džejův spánek to vliv nemá a na můj nespánek taky ne, na ten má vliv někdo jiný. Můj dopolední rituál, který ne každý den vyjde, ale dneska jo, dneska to vypadá na dobrý den.

Džej Džej poslední dobou ze všeho nejraději zahajuje svůj dopolední spánek v Manduce. Netrvá to ani pár minut a už mi spí na hrudi. Naučila jsem se opatrný grif, díky kterému ho dokážu spícího přendat z Manducy na manželskou postel. Ne, nemusim se bát nechat ho samotnýho spát na manželský posteli i když už se plazí, protože ho přeci celou dobu sleduju na video chůvičce a než si po probuzení stihne rozlepit obě oči už k němu běžim.

Stejně tak jako dneska, ještě než rozlepí oči, běžim bytem k ložnici, rychle otvírám dveře tak, že se závěs prudce nadzvedne jako peřina, kterou chcete ráno vyvětrat. A zastaví se mi srdce. Džej Džej leží půlkou těla na koberci před postelí, druhá půlka mu visí na posteli a mezi náma se odehrají tři vteřiny ticha, po kterých se spustí obří řev. Takový kdy víte, že ho to bolí. Že ani nemá hlad, že není protivnej, že nechce pochovat, že ho něco hodně bolí. Získávám v ten okamžik titul Matka roku.

Srdce se mi zase dá do pohybu, tentokrát tak o tisíc procent víc než za normálních okolností. Vemu ho do náruče, snažim se ho ukonejšit klidným hlasem, ale můj hlas v hlavě vůbec klidný není. Mám zavolat záchranku? Mám zavolat Kubovi a jet s nim na pohotovost? Je mu vůbec něco? Začnu ho prohlížet, hýbat s nohama a rukama a v tom se začne smát. Uplně upřímně, asi ho moje prohlídka lechtala. Soused pod náma musel v tu chvíli zaznamenat určitý otřesy. To jak mi spadl kámen ze srdce.

Džej Džejův pláč trval přesně půl minuty. Pak si šel zas hledat něco, co by prozkoumal nebo vytahal. Můj děs trval po celý zbytek dne a pocit nejhorší matky doteď.

Za žádných okolností už nespí sám na posteli, z Manducy teď putuje přímo do své postýlky. S tím jak se Džej Džej naučil sám pohybovat logicky přibyly nástrahy, které na něj u nás v bytě číhají. Pádu z postele samozřejmě zabránit jde a byla to jen a pouze moje chyba, ale co těm ostatním? Nejsem matka, která by doma oblepovala rohy, chodila dítěti za zadkem, aby si neublížilo, otírala hračky od bakterií a hledala nástrahy tam, kde nejsou. Jsem spíš pravý opak. Chci ať je zocelenej. Ať si sám přijde na to, že rohy stolu bolej do hlavy, když jde proti nim, že když drží šuplík a bude ho furt zasouvat a vysouvat, tak ho to bude do prstíků bolet. Samozřejmě má můj dohled, ale není permanentní.

A tak chtě nechtě teď občas Džej Džej během dne najednou začne řvát, já k němu přiběhnu a jen si můžu domyslet, že asi zas ty prstíky někde nechal, nebo že ten roh zas mu v cestě stál. Pochovám, prohlídnu, usměje se, jede se dál.

Sama sebe se po tom jeho pláči ptám, kde můj strach končí a jeho volnost začíná.

Podle mě se mezi tím musí udělat kompromis. Zkus si to, ale bacha, na něco ještě fakt nemáš. Takže že oheň pálí si ještě fakt zkoušet nebudem. Klišé typu „teď už se nikdy nepřestaneš bát“, které mi před porodem všichni hustili do hlavy, se tak právě zhmotňuje. Díky, měli jste všichni pravdu.

A jaký typ matky jste vy? Alá hlavně ať si neublíží nebo alá jen ať si na to sám přijde?