Je neděle, půlka února a já ráno poprvé po zimě z venku slyšela ptačí zpět. Už občas vysvitne slunce a  teplota na sedmi stupních mi neříká nic jiného než – běž! V prvním trimestru mi běh nebyl úplně doporučen a navíc byla taková zima, že mi to ani zas tak nevadilo. Ale dneska je ten správný den zas obout své letošní ježíškovské tenisky.

Z čeho jsem byla mile překvapena byla fyzička a celkový pocit při běhu. Jakoby tělo bylo rádo za svůj oblíbený pohyb a makalo jako dřív. Bála jsem se, co na tento pohyb ale řeknou moje značně vylepšená prsa. Vzala jsem si tu nejpevnější sportovní podprsenku (Nike, nejvyšší zátěž) a zatím to stačilo. Mám ale pocit, že už zanedlouho to dostatečné nebude.

No a teď k tomu největšímu úskalí. Byly dvě. Za prvé: Od začátku těhotenství mám plný nos, tudíž jsem musela co půl kilometr smrkat. Horší však byla moje současná zvýšená potřeba čůrání. Celkově jsem uběhla zhruba 6,5 kilometru a během nich jsem musela jednou za keř a šla bych klidně znovu, kdybych se nehecla a poslední kilometr nenasadila tempo, abych to donesla domu.

Ale jinak to byl skvělý pocit. Mám radost, že jsem to pořád já, i když teď s trochu rozdvojeným já.