• Ty ještě kojíš?
• Ty už nekojíš?
• Ty nepoužíváš látkové pleny?
• Ty dítěti nevaříš domácí jídlo?
• Tvoje dítě nejí rohlíky?
• Proč mu raději nedáš ten ochucený jogurt místo toho bílého?
• On neumí sám usnout v postýlce?
• On se ti ještě budí v noci?
• On ještě neumí na nočník?
• On ještě neumí udělat pápá?
• Musíš ho zvykat na hluk!
• Hlavně ho furt nechovej.

Bla, bla, bla, bla.

Vsadím se, že jako matka jste se setkala minimálně s jednou z uvedených vět/otázek. Tato moudra se na nás totiž valí ze všech stran. Nejde se před nimi schovat, protože jsou všude. Nejen v rodině, ale i mezi přáteli nebo dokonce cizími lidmi třeba v obchodě nebo tramvaji. Každý má prostě potřebu vám poradit nebo vás ohodnotit. Aniž byste se o to kohokoliv prosila.

„Jen aby si nezvykl.“ To je posvátná věta, kterou vám lidi začnou říkat místo pozdravu. Jakmile si dítě na něco totiž zvykne, je to konec světa. V tu chvíli jste prostě svůj pokus o úspěšnou výchovu prohráli a můžete to zabalit.

Jenže my jsme jenom matky. Jsme matky, co milují své děti a chtějí, aby byly šťastné. Věřte, že když nám dítě řve v tramvaji už dvacet minut tak, že neslyšíte kamaráda v telefonu, tak my děláme všechno proto, aby nekřičelo. Věřte, že když zapomeneme na vaše narozeniny, tak je to proto, že máme v hlavě miliardu myšlenek a musíme je udržet dřív, než vyměníme tu plenu. Věřte, že naše špatná nálada začíná tam, kde končí dobrá nálada dítěte. Věřte, že děláme, co můžeme.

Takže až zas příště uslyšíte nějakou dobře míněnou radu, až vás zas příště bude někdo jako matku hodnotit, poděkujte, usmějte se a dělejte si to dál po svém. A pak si dejte víno.