Každá máma si myslí, že to její dítě je to nejlepší, nejšikovnější a nejkrásnější. Tak to prostě je. Pravda ale také je, že první měsíce jejich života jsou tak náročný, že ne vždycky je čas zamýšlet se nad tím, co všechno je na nich nej. Každý další měsíc jejich života ale přinese trochu větší jistotu, víc vzájemného poznání a celkového zajetí. Je to prostě lepší a lepší, fakt.

U nás takové nějaké celkové uklidnění situace přišlo po čtvrtém měsíci. Ne že by to najednou mávnutím proutku byla růžová zahrada, ale máme to tak nějak vzájemně víc vychytanější. A pokrok je samozřejmě nejvíc znát u Džej Džeje. Největší radost mám, že se už stane, že usne doma, přes den, uplně sám. Jo! Nemyslitelná věc ještě před pár týdny. Stačí k tomu dudlík a má hbitá ruka, která ho nasadí zpět, když vypadne, když ještě nemá. Vždycky když takhle usne, tak na něj pak ještě nevěřícně pár minut jen tak koukám.

To co mě žene dál, motivuje a dělá velkou radost jsou jeho pokroky. Dokud jsem neměla vlastní dítě a občas jen nějaké cizí potkala nebo pochovala, nevěděla jsem, proč mi ta jeho máma tak radostným způsobem oznamuje že už dělá tohle a tohle. Hm a co jako, normální vývoj ne? A ono ne. Když trávíte se svým dítětem každý den, každý den na něj koukáte, pomáháte mu v tom, co ještě sám nedokáže a on to pak jednou sám dokáže, tak je to prostě super pocit. Třeba před Vánoci. Džej Džej se najednou začal sám otáčet ze zad na břicho. Je skvělý, jak vždycky zvedne hlavu hodí nohama a šup je tam. Další jeho osobní cíl, zdá se, je plazení. Je fakt hodně naštvanej, že to ještě nejde.

Když na něj koukám, jak sám natáhne obě ruce pro podávanou hračku a vzpomenu si, že ještě nedávno na ní jen tak bez úsměvu koukal, zaplaví mě pocit štěstí. V takový momenty vám totiž dojde, že mít zdravý dítě je nejvíc.

Odpověď na to, proč jsem na něj tak pyšná, tedy je: Protože je takový, jaký je. Věčně vysmátý, více méně hezky spící, neustále v pohybu a věčně s chutí k jídlu. Díky za to!