Když pomine třetí, čtvrtý měsíc rázem všechno zrůžoví. Skončí období nekonečného pláče, kroucení, rektálních trubiček, všemožných kapiček. Dítě se směje, vy se smějete a začínáte se konečně radovat z mateřství.

A pak to přijde. Facka, která vás zas vrátí o těch pár měsíců zpátky se slovy: „Jen si holka nemysli, že už máš vyhráno!“ Časově to má každé dítě jinak. Někdy je to kolem půl roku, jindy až k roku. Existují samozřejmě opět takoví jedinci, kteří, stejně jako u prdů, ani nepoznají, že jim zuby rostou. S dětmi těchto matek se nebavte. Moc vám na náladě nepřidají.

My samozřejmě opět patříme do skupiny vyvolených, která má to štěstí, že si vylosovala vstupenku do VIP zóny, tedy Velmi Intenzivního Pláče. Je to navíc takovej uplně jinej pláč než doposud.

Takže to u nás teď vypadá následovně. V noci chce jíst místo každých tří hodin, každé dvě. Po páté ranní už je na půl vzhůru, po šesté uplně. Od půl osmé do devíti bojuje pod otevřeným oknem se spánkem (dřív byl tuhej do deseti minut), aby pak spal třicet minut (dřív i hodinu a půl). Se řevem se probudí a zbytek dopoledne tráví tím, že pobrekává, hučí, ječí a nic ho, kromě rvaní všeho možného do pusy, nebaví. Prostě uplně jiný dítě.

Odpoledne si dá max hodinu v kočáru a jede se nanovo. Ječení, hučení, pobrekávání. Poslední minuty do šesté hodiny doslova odpočítávám. Pak oba odpadnem. Džej Džej do svého dvouhodinového spánku a já do tupého zírání před sebe. Z těhle stavů jsem myslela, že už jsme oba vyrostli.

Samozřejmě máme doma koupený Calgel, který je všude tak doporučován. Já ho však nemůžu ani doporučit ani nedoporučit, protože opravdu nemůžu skutečně říct, jestli Džej Džejovi nějak zabírá nebo nezabírá. Já totiž ani nevím, jestli se na ty dásničky špetka dostane. Když se s Calgelem na prstu dostanu do na vteřinu otevřené pusinky, tak po cestě potkám zaplávu slin a jazyk. Fakt netušim, jestli k dásni něco doputuje. Jediné co opravdu zabralo v největší krizi byl Nurofen.

Jak dlouho to ještě bude trvat?! To nejhorší zatím zažíváme dva týdny, ale náznaky pozoruju už tak měsíc. A je to pár dnů, co prstama nahmatám konec zubu rýsující se v dásni. Nezbývá tedy, než doufat ve tři věci: Že se už brzy ty dva přední, spodní prořežou, že další se budou prořezávat za dlouho nebo bezbolestně (cha cha) a že to dál zůstane při pláči spíš přes den. Protože kdyby takhle vyváděl ještě v noci, tak to je už fakt konec.

Co zabralo vám? Jak dlouho vám tohle období trvalo?