Dneska je to přesně tři týdny, co jsme s Džej Džejem úspěšně prošli jednou z nejtěžších mateřských zkoušek. Odstavení. Už to slovo zní děsivě. Naštěstí ale, už jak jsem popisovala v předešlém článku, žádné děsy se neděly. Kromě prsou nalitých k prasknutí a jednoho dětského pláče to vlastně proběhlo až nad očekávání v pohodě.

Jenže co dál? Džej Džej není zrovna velký jedlík, takže přijít o mléčnou stravu nepřicházelo v úvahu. Stojící u regágu v déemku jsem se nedokázala rozhodnout, po jakém umělém mléku sáhnout. Nechtěla jsem to nejdražší ani to nejlevnější. A tak jsem prostě jen podle sympatií sáhla po Hami. Jenže to se  ukázalo po pár dnech jako špatná volba, protože Džej Džej měl po něm průjem. A tak jsem se před regálem ocitla znovu. Tentokrát jsem sáhla po, dle mého dojmu, tradici: Sunar. A pro čistě pro svůj dobrý pocit jsem vzala ten v bílém balení s označením Premium a ten už je naprosto v pohodě.

Takže výběr značky bychom měli. A co lahev? Na tu si Džej Džej postupně zvykal několik měsíců. Dřív ji naprosto bojkotoval, pak se napil trochu a teď si ji sám drží a podezřívám ho, že si na ní udělal novou závislost. Prostě náhrada za prso. Nejlépe nám sedí ta úplně obyčejná z déemka se vzory donutů.

Jeho nová závislost se projevuje především přes noc. Ve dne jí normální jídlo a láhev dostane pouze v případě, že nesní z oběda vůbec nic. A tak sní normálně misku kaše k večeři, pak ještě za dvě hoďky vypije celou lahev a člověk by si řekl, jak se dobře najedl, že se mu bude pak také dobře spát. „Počkej to ti teď bude spát celou noc,“ říkali mi všichni po odstavení. Hm, dobrý. Takže náš chlapeček se i nadále budí co tři hodiny a pokud dostane něco jiného než mléko, slyší to i sousedi přes ulici. Takže si pěkně před spaním chystám do termosky horkou vodu, odsypávám si potřebné množství mléka a dvakrát za noc míchám koktejly. Jak dlouho ještě? Jsem opravdu zvědavá, kdy se tohle zlomí.

Na ten společný prokojený rok vzpomínám do teď moc ráda. Občas se mi zasteskne po tom bezstarostném vytáhnutí prsa kdekoliv kdykoliv. Byla to fakt jedna z nejhezčích věcí, co jsem jako máma doposud zažila. A proto: mámy, kojte. Někde jsem četla statistiku, že 60 procent českých dětí je kojených méně jak šest měsíců. Neznám důvody těch 60 procent maminek a rozhodně je neodsuzuji. Když to ale jen trochu půjde, kojte do té doby, dokud to bude příjemné vám i vašemu dítěti. Doufám, že to třeba ještě někdy zažiju.

Co jsem ale opravdu nečekala, byly reakce některých lidí z mého okolí nebo z prostředí sociálních sítí. To že jsem se po roce rozhodla přestat své dítě kojit prostě někomu připadalo, jako čin srovnatelný s týráním, když použiju trochu nadsázky. I to mi ale potvrdilo, jak moc je dneska celý ten mateřský svět vyhrocený. Matky dnes musí čelit obrovskému tlaku, vybírat si z nepřeberného množství možností a být připravené hájit svá rozhodnutí jako lvice v aréně. To je přece na hlavu. Kam se poděla ta vzájemná úcta typu „ať si to každá dělá, jak uzná za vhodné“. Vždyť každá jsme mámou poprvé a věřím tomu, že většina z nás to dělá, jak nejlépe umí. Má prosba na závěr tedy zní: Mámy, mějte se rády. Každá děláme chyby, každá někdy nevíme, jak dál. Kojení, látkové pleny nebo bio zelenina z nás ale ještě ty nejlepší mámy neudělají. Nenechme si nechat uniknout podstatu věci.

Jsi dostatečná máma? Má situace mi připomněla slavnou titulku z časopisu Time.