Jsou to takové obávané milníky: odstavování, odebrání dudlíku, nočník. Jak dítě roste, je zkrátka čas na osamostatňování. Jako dnes kolem všeho i kolem nočníku je toho hodně řečeno a napsáno. Jako se vším to má každé dítě jinak a každá máma má jiný přístup. Takhle to máme my s Džej Džejem.

Hlavně netlačit. S nočníkem jsem si to v hlavě nastavila tak, že začneme brzy a tím pádem máme spoustu času a není kam spěchat. Naše začátky tedy vypadají tak, že Džej Džej ráno vstane, sundám mu plenu a zasedne na nočník. Otevřeme knížku, čteme si, prohlížíme si obrázky a mezitím se ve většině případů vyčůrá do nočníku. Je to jakoby mimochodem. Následuje záplava chvály, ze které si nic nedělá a nechápe, o co mi jako jde. Jen zvědavě nakukuje do nočníku a asi se sám diví, co se to tam událo.

Procesu říkáme „čůry můry“. Možná máte své pojmenování, každý v mém okolí má. Když řeknu „čůry můry“ dokonce ukazuje na nočník. Rozhodně ale nejde o vědomý proces a nic, co by dělal záměrně. Prostě se to jen povede. V jeho necelém roce po něm nikdo nemůže chtít, aby ovládal své svěrače. Myslím ale, že je fajn seznámit dítě s nočníkem co nejdříve. Minimálně předejdeme tomu, že se ho třeba bude jednou bát.

Další co je potřeba vyřešit v souvislosti s nočníkem, je jeho výběr. Jestli máte doma pindíka, stejně jako my, dejte si pozor na výšku předku nočníku. Když koupíte moc nízký, bude vám kluk čůrat ven. Takže čím vyšší, tím lepší. Sympatie určitě vzbudí i nějaký pěkný motiv, barva, obrázek. Vyrábí se i hrací nočníky. Když to pomůže, tak proč ne.

Takže závěrem: Netlačte na pilu. Ať už bude bez plen v roce, ve dvou nebo ve třech, jednou se to stane. Podpořte úspěchy, tiše přejděte neúspěchy. A jako vždy: pevné nervy.