Napsat první větu k tomuto příspěvku mi trvalo zatím asi nejdéle ze všech. Dlouho jsem přemýšlela, jak vám srozumitelně zabalit to, nad čím přemýšlím posledních pár dní. Celé to je vlastně o tom, že jediné štěstí všech těhotných je, že tohle období trvá celých devět měsíců. 

Jak jinak se srovnat s tím vším? Když to občas vychrlím na Kubu staršího, tak na mě kouká a necháme, co tím jako myslím. Je asi těžké si představit, že se devět měsíců připravujete na roli, která naprosto změní váš život a kterou vám už nikdy nikdo neodpáře. Naštěstí tréninkem procházíme každý den…

…Začíná to už v noci. Ještě před pár měsíci jsem spala tvrdě celou noc, pohoda. Dneska vstávám minimálně dvakrát za noc na záchod. A u noci ještě zůstaneme. Vždycky jsem spala na břiše. To sice pořád jde, ale už je to spíše taková stabilizovaná poloha a bude hůř. Po probuzení si dám s největší chutí a požitkem svou jedinou kávu. Jednu jsem si povolila, pokud by jich bylo víc, už by byly bez kofeinu. K obědu se párkrát do týdne přinutím k masu, i když na něj nemám vždycky chuť a nikdy jsem ho moc nejedla. Považuji to za správné. Po práci jsem běhávala domu. Teď je to spíše rychlochůze hraničící s lehkým klusem. Už nenosím své oblíbené kalhoty, sukně, džíny. Když jsem nemocná, jako právě nyní, tak si vezmu jeden paralen na noc, i když mě hlava třeští celý den. V pátek večer bych si s kamarádama dala lahev vína, ale poprosím jen o deci. A tak dále.

Smyslem toho výčtu výše ale není ukázat, že těhotenství je jen o odpírání a litování sebe sama. Je to zkrátka o tom, že můj život už není jen o mně. Vím už teď, že nebudu ta z matek, která všech svých zálib a radostí nechá a bude žít jen pro dítě. Tak jako tak se ale matka nevyhne tomu, že ohledy se brát musí. O to lepší je, když je dělat chcete a věříte, že mají smysl.