Celých 10 let jsem večer co večer polikala pilulku v domění, že pokud si ji vezmu o minutu déle, než ve stanovený čas, budu matkou. Párkrát se to samozřejmě stalo. A pak také to strašení, co všechno snižuje účinnost antikoncepce: antibiotika, kouření, alkohol atd. atd. Několikrát jsem zkrátka čekala, že budu čekat. A byla z toho pěkně vynervená.

Letos v březnu jsem slupla poslední pilulku a řekli jsme si: „Kašlem na to a uvidíme.“ Navenek jsem hrála, jakože nic neřešim, že je vlastně všechno při starym. Musím ale přiznat, že myšlenky typu: „Ty jo a co když už“ mě v hlavě občas probleskly. Jestli je mezi váma někdo, kdo byl fakt v pohodě, ať dá vědět, jak to dokázal!

Po prvním měsíci jsem fakt věřila tomu, že je možné, že budu v tom. Když se později ukázalo, že v tom nejsem, tak jsem si konečně, trochu zaražená, přečetla na internetu, jak že to s tím oplodněním je. Ovulace? Jednom tři až čtyři dny, kdy se TO může stát? Proč jsem proboha brala těch 10 let ty blbý pilule?