Jako malá a pak až do puberty jsem strávila veškerý svůj volný čas na atletickém stadionu. Mojí parketou byly sprinty a skok do dálky. Sport se tak stal něčím, co k mému životu patřilo a pořád ještě patří. Běhám, lyžuju, jezdím na kole. Teď momentálně teda nedělám nic než, že jsem máma na plný úvazek, nicméně plánuju, že už brzy se to změní. Nemám sice žádný spešl běžecký kočárek, ale myslím, že na pražských cyklostezkách to zvládnem i s našim Joolzem Day 2.

Psát o sportu zrovna dneska má svůj smysl. Snowboardistka Ester Ledecká vyhrála své olympijské zlato v lyžařském závodě a to o jednu desetinu vteřiny. Jak absurdně ta věta zní. Kdo viděl její jízdu, tu vervu s jakou se řítila po svahu a ten zkamenělý výraz v cíli, kdy několik vteřin jen koukala kolem sebe a nevěřila, určitě uzná, že tyhle momenty prostě přinese jen sport.

A proto bych chtěla apelovat na všechny rodiče. Je jedno, jestli teprve dítě plánujete, jestli ho už čekáte, nebo jestli už chodí do páté třídy. Dejte ho na sport. Jakýkoliv. S největší pravděpodobností z něj vyroste cílevědomý, zdravě rvavý, většinou zdravý, fajn dospělý. Sport buduje charakter, a tak to prostě je.

Jasně že mi může někdo argumentovat, že ne všechny děti na sport jsou. S tím určitě souhlasím. Dítě musí sport hlavně bavit, často zde ale hraje roli například kolektiv a motivace od rodičů. Chci tím říct:

Zkuste to, zahoďte tablety a mobily a běžte si s nimi zaběhat. Jednou vám poděkují.