…náročné, krásné, zážitkové, horké, slané, cestovatelské, poznávací. Tyhle řádky píšu v den, kdy jsme se vrátili. Chtěla jsem tu naší první cestu ve třech sesumírovat ještě za čerstva. Ještě dřív než mě semele ten pražský shon, povinnosti a všednost. Na tohle všechno jsem se ale svým způsobem už těšila. Přeci jen jsme byli pryč bez pár dnů celý měsíc, a to už je dlouhá doba na to, aby se vám začalo po těch běžných věcech prostě obyčejně stýskat.

3 498 kilometrů, 27 dní, my tři, jeden obytňák. Narovinu, tohle není dovolená pro každého. Už když jsme jezdili sami bez dítěte, tak to vždy bylo o tom, že jsme si většinou sami vařili, nikdo vám neudělá drink, labutě z ručníku se taky nedočkám a podlahu za mě žádná uklizečka z Afriky také nevytře. Prostě co si neuděláš, to nemáš. Na oplátku ale často spíme na místech, kde večer jen tupě zíráte na oblohu posetou hvězdami a ráno mžouráme oči okýnkem v autě do vycházejícího slunce.

I takhle se můžete probouzet…

Na Sardinii jsme jeli proto, že to mělo být pro obytňáky ideální. Jak se ale později ukázalo, časy se mění a ne všude se dneska dá jen tak zastavit a kempovat. Po celou dobu jsme vlastně bojovali s třemi nepříteli: policie, vítr a hmyz. První zmiňovaný nás několikrát vyhmátnul a vyhodil z místa, kde jsme se usadili, a to v lepším případě bez pokuty a v horším s pokutou. Vítr foukal poslední týden takový, že se někdy nedalo být ani na pláži, natož ve vodě. A tak poštípaná jako na Sardinii jsem už dlouho nebyla, možná nikdy.

Ostrov jsme objeli po východním pobřeží a po západním pobřeží s tím, že sever a jih jsme vynechali – třeba příště. Pokud se na Sardinii chystáte obytňákem kempovat mimo kempy, tak doporučuji jet spíš na západ, kde místní policii nevadilo naše kempování ani přes zákazy. Připravte se také na skály, kopce, krásné čisté moře, Italy milující děti, skvělou pizzu (nebo spíš pizza toust) v Bosa, dokonalé kafe i na nejodlehlejší čerpací stanici, pivo Ichnusa tekoucí proudem, ale také na nedostatek odpadkových košů a neanglicky mluvící většinu obyvatelstva.

Dovolená s dítětem, ať už na Sardinii nebo jinde na světě, ovšem ztrácí svůj původní význam. Odpočinek to totiž opravdu není.

Dovolená s dítětem o odpočinku opravdu není

Vstávačka brzy ráno, násilné čištění zubů doplněné hrdelním řevem, hraní. Uspávání v kočáru, rychlé kafe, nucení ke svačině, hraní. Nucení k obědu, koupačka v moři, uspávání v kočáru, odpočinek, nucení ke svačině, koupačka v moři, hraní, sprchování, násilné čištění zubů doplněné hrdelním řevem, uspávání. I takhle vypadaly naše dny. Dovolená se nám někdy smrskla do hodiny odpoledne a dvou hodin večer. Největší problém byl v tom, že Džej Džej bojkotoval jídlo. Napřed nenápadně, občas a poslední týden úplně. Takže jsem pak jen kojila a už ho ani nepřemlouvala.

I přesto všechno ale můžu říct, že nelituji. Myslím si, že každý věk dítěte má pro cestování svá úskalí, ale vždy se to dá zvládnout. Stejně si pak večer sednete a budete listovat v mobilu fotkami, jak ten váš kluk poprvé dováděl v moři nebo jak poprvé jedl krevetu. Cestování s dětmi není horší nebo lepší než bez nich, ale je prostě jen hodně jiné. Diplomaticky řečeno.

A proč bychom měli s dětmi cestovat?

• Aby viděly, jak se žije jinde na světě.
• Aby viděly, jak moc potřeba je umět cizí jazyk.
• Aby poznaly, že peníze se dají utrácet i za zážitky ne jen za věci.
• Aby jsme je zvocelili. Ne vždy musí spát v čerstvě vypraných peřinách a ve vytopených bytech.
• Abychom budovali jejich osobnost. Všechny ty zážitky z nich dělají lepší lidi.

Takže ano, cestujme s dětmi.

Zocelí se. I to je jedna z výhod cestování s dětmi.

Dítě bude šťastné tam, kde jste šťastní vy. To je staré dobré klišé, které ale mohu potvrdit. Džej Džejovi bylo jedno, jestli si hrál na pláži, na parkovišti u supermarketu nebo na podlaze beach baru. Bylo mu jedno, jestli si lopatku půjčí od malé Italky nebo malého Němce. Bylo mu jedno, že v jedné zemi usne a v jiné se probudí. Tohle je na dětech to krásné. Občas bychom se měli víc učit my od nich než oni od nás.