Jsme doma! Živí, zdraví, větrem ošlehaní, sluncem ožahnutí. Týdenní pobyt v rakouských Alpách s pětiměsíčním dítětem dopadl dobře. Žádná z hrozeb jako nemoc, zapomenuté potřebné věci nebo Džej Džejovo náhle změněné chování se nekonala. Co se tedy povedlo a co už méně?

Místo, ubytování, počasí. To jsou tři hlavní aspekty, které nám hrály celou dobu do karet. Flachau je dost daleko na to, abyste udělali jednu až dvě přestávky a dojeli do cíle právě v době, kdy už je na dítěti vidět, že toho má tak akorát dost. Cesta byla ostatně záležitost, které jsem se bála asi nejvíc. Tu směrem do hor zvládl uplně bravurně s jednou zastávkou, dvěma spánky a pár hrami. Nazpět už se asi těšil domu, skoro nespal a zprvu nevinné kňourání se před Prahou změnilo v neutišitelný pláč. Ale i na to má stále ještě nárok. Vždyť to byla jeho první daleká cesta.

Ubytování. Když pojedete ať už na hory nebo kamkoli jinam s dítětem a dalšími lidmi, které dítě nemají, je potřeba si dopředu zajistit místnost, která bude jenom vaše a kde případně s dítětem najdete klid a zbytek výpravy bude tak mít zase klid od vás. V našem apartmánu byly navíc ke každé ložnici také samostatné koupelny, což bylo bezva v tom, že je vždycky volná, když zadek vašeho dítěte zrovna potřebuje umýt. Znáte to.

Co si s sebou nikdo z výpravy ale nesmí zapomenout je pochopení a tolerance. Ať už jste doma nebo na dovolené, takhle malému dítěti se prostě musí většina věcí přizpůsobit. Kdy se bude večeřet, kdy se bude vyrážet kamkoli, jak dlouho se tam bude, že se nebude večer zvesela křičet a tak dále. Díky zbytku osazenstva za to, že i když zatím vlastní dítě nemají, dočkali jsme se od nich naprostého pochopení! Je tedy také důležité dobře volit toho, s kým jedete.

Často jsem si během pobytu říkala, jestli Džej Džej vůbec vnímá, že je někde jinde. Bylo na něm vidět, že je hlavně šťasnej, že tam je máma s jejíma prsama, táta a jeho blbiny, hračky, pěnový puzzle a naše celková péče. Jakmile zůstal zachovaný jeho denní režim, nebyl důvod, proč se nějak znepokojovat. A přesto přišel zásek.

Zásek v podobě prvního výletu na saních. Jen si představte tu situaci. Všude sněhu kvanta, kočár s menšíma předníma kolečkama na sněhu nic moc, tak vás napadne skvělý nápad. Sundám tu hlubokou korbu a připevním ji na sáně, to bude parádní procházka. Slunce svítí, až ze mě leje, když ho táhnu do těch kopců. Ale co bych pro něj neudělala, jenom ať je na čerstvém vzduchu že jo. To bude spát sám, řikali mi všichni. Ze tří hodin, během kterých jsem ho táhla krásnou běžkařskou trasou, spal přesně dvacet minut. Zbytek řval tak, že jsem musela čelit nejen zvídavým pohledům rakouských běžkařů, ale dokonce i pár ustaraným dotazů, jestli mu není třeba zima. Jedna Rakušanka mě dokonce káravě poučovala, že takový pláč není pro děti dobrý. Děkuju pěkně. A tak jsem ze zoufalství kojila uprostřed trasy, mezi lesy, v pár stupních nad nulou, ve stoje. Nabaštil se pěkně, ale od řevu to nepomohlo. Když už jsem myslela, že se k němu s tim pláčem přidám, tak přišla záchrana. Díky moderním technologiím jsem mohla poslat Kubovi přesnou polohu, kde jsme a on pro nás přijel, zachránil nás jako velkej táta hrdina a odvezl domů.

Do teď nevíme, co mu tam bylo a asi se to už nikdy nedozvíme. Jistý jen je, že na další výlet na saních jsem si vzala manducu a jakmile zas začal natahovat, šel rovnou do ní. Jako dopravní prostředek tak tohle nosítko zvítězilo na plné čáře. Oproti sáňkám.

Pět měsíců se navíc ukázalo jako ideální věk pro to, vzít dítě na delší cestu a do jiného prostředí. Není ještě tak malý, už se přeci jen lépe znáte ale zároveň ještě není tak velký třeba na to, abych s sebou musela tahat ještě jídlo pro něj. Kojení se ostatně opět potvrdilo jako to nejjednodušší, co může v péči o mimino být. Není nic snadnějšího než vytáhnout prso kdekoli a kdykoli je to potřeba. Nehledě na nacpané auto a místo, které jsme ušetřili tím, že nemusí tahat žádné lahvičky a umělá mléka.

Jednu výzvu tedy máme za sebou. Teď nás čeká ta další: Džej Džej ochutná už za pár dní svůj první příkrm. Sledujte, jak mu bude chutnat.