Miluju léto. Miluju vedro, miluju chodit celý den v tílku a kraťasech, bosá s drdolem (což je vlastně můj permanentní účes už devět měsíců). Miluju být celý den mimo domov a vracet se do něj jen vyspat. Přijde mi, jako bych v létě žila a v zimě přežívala. Mou letní lásku navíc už pěkných pár let umocňuje láska jiná: Cestování obytným autem. A ne jen tak ledajakým. Ještě do loňského léta jsme louky, pláže, hory brázdili mercedesím veteránem Bohoušem, kterého jsme bohužel letos museli vyměnit za trochu novějšího Radka, taky z továrny Mercedesu. Holt s dítětem už to není takový punk, takže jsme potřebovali vyšší rychlost, záchod, sprchu nebo ledničku. Tohle všechno si teď vezeme stále s sebou kdekoliv kdykoliv.

Na naší první společnou cestu jsme se těšili snad od té doby, co víme, že budeme tři. Těšili jsme se, jak Džej Džejovi ukážeme tu svobodu probudit se ráno uprostřed ničeho, strávit uprostřed toho ničeho nerušený den a pak se zas zvednout a jet jinam, kamkoliv. Těšila jsem se, že z něj bude taky tenhle cestovatel. Ten, který ví, že už cesta je cíl a ten, který se nechce jen nechat někam přivést a strávit na jednom místě v leže celý týden. Přáli jsme si a taky vlastně ještě furt přejeme, aby se mu to líbilo a aby doba, kdy bude zpruzelej z dovolený s rodiči přišla za hodně dlouho.

Manduca a kojení: naše současná cestovatelská nutnost a výhoda v jednom.

Během našeho prvního společného víkendu na čtyřech kolech se zase potvrdilo, že takhle malé dítě je spokojené tam, kde jsou spokojení rodiče. Džej Džej jako by z nás cítil tu radost a byl uplně v pohodě. Trávil hodiny obzukováním kolem auta a žužláním nalezených věcí. Hlavní záliba je teď přelézání čehokoliv, což v těchto podmínkách nebyl absolutně problém.

Večer jsme ho pak dali spát do společné postele, sedli si před auto a jen si užívali ten okamžik.

Takový víkend je sice krátká doma, ale dost dlouhá na to užít si ho společně, vychutnat si, že jsme fakt rodina. Máma, táta a malej kluk, který na vás kouká jako na středobod svého malého vesmíru. Do šesti let věku prý utvoříte 80 procent výsledné osobnosti svého dítěte. Doufám, že společné cestování bude právě to, co z něj udělá správného chlapa, se kterým je sranda a který se ničeho nebojí. Moc bych si to přála.

První cestu tedy máme za sebou. Ta první velká nás ale teprve čeká. V září pojedeme takhle všichni na Sardinii. Mám z té cesty s ročním dítětem velký respekt, ale zároveň bych jela nejraději už zítra. Něco mi ale už teď říká, že to bude měsíc v mém životě, na který se jen tak nezapomíná.