Nenadálý a bezdůvodný pláč prý patří k těhotenství. Můžou za něj, jako za všechno, hormony. Těhotný jsou kvůli nim často přecitlivělý a na normální situace tak reagují pláčem. Čeká se, že okolí vše pochopí se slovy „No jo, to jsou ty hormony“. Na chudáky hormony se prostě svaluje všechno.
Já po dobu 37 týdnů mého těhotenství absolutně neznala o čem je řeč. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť plačící typ a v těhotenství se to jen potvrdilo. Ne že by nebylo dostatek situací, ale já spíš reaguju nasraností, vynadáním, rozčílením než pláčem. Až do teď.
Nevim, jestli za to může fakt, že už vážně chci, aby byl Džej Džej s náma na světě nebo prostě jen pokročilý stav břicha, ale slzy už se nevyhnuly ani mně. A přitom kvůli takový blbosti! Může za něj něco tak klišoidního jako je televize a něco tak triviálního jako je upoutávka na nový dokument na Nově s názvem Malé lásky. Jo, je to tak, stala se ze mě těhotná, co brečí u Novy.
Na závěr ještě vysvětlím pro ty, kteří neviděli: Jde o dokument z plzeňské nemocnice, který sleduje každodenní situace na tamějším porodním oddělení. Je v něm vidět ta radost čerstvých rodičů, když jim jejich dítě poprvé podaj. Možná uhozený, já vim, ale ta představa, že možná už za dva týdny na tom takhle budem my, ze mě prostě udělala měkotu. A ještě ty Coldplay k tomu!
A tady tu citovku máte:
