Tak a od teď se už o něj nepřestaneš bát. Možná jste, stejně jako já, tuhle větu po porodu taky párkrát zaslechli. Musím říct, že oproti jiným, chytrým řečem je tahle ze všech nejpravdivější. Od té doby, co jsem máma, na mě některé příběhy, zprávy, události doléhají tak nějak jinak.

Třeba když…slyším ve zprávách, že dospělý slepý muž vypráví, jak jako malé miminko přišel o zrak, protože ho lékaři předávkovali antibiotiky. Nebo když vidím na zemi válejícího se týpka, evidentně pod drogama. Nebo kluka na vozíku, který jen chtěl do rybníka skočit šipku. Nebo holku zadrženou za pašování drog v Pákistánském vězení.

Tohle všechno jsou příběhy, do kterých si už čtyři měsíce automaticky promítnu Džej Džeje. Promítnu si v tu chvíli taky ty skutečné mámy těhle skutečných lidí a to, jak se jejich děsy proměnily ve skutečnost. Teď když vidim, co to je za práci, za skutečnou dřinu, vychovat normálního, dospělého, myslícího, fajn člověka, tak mi přijde prostě strašný, že tuhle několikaletou dřinu pak sfoukne jeden jediný moment.

Děsivý je taky fakt, že výslednou osobnost člověka tvoří z 25 % geny, z dalších 25 % výchova a z 50 % okolí a prostředí.

Takže já se můžu třeba rozkrájet, ale pak nastoupí Džej Džej na střední, kde budou super kámoši a je to celý v tahu. Opravdu nestačí, když si vyberete pro svý dítě super tátu, vyrůstá ve fajn prostředí a máte ho rádi?

Mé mateřské děsy už asi nikdy neskončí. Myslím, že jich naopak bude s jeho věkem přibývat. Horká voda, ostré předměty, schody, pražské ulice, divný lidi a řidičák jsou jen namátkou noční můry asi všech matek. Holt to bude už asi jejich úděl. Nikdy se nepřestat bát.

Je to pak vlastně další zázrak, po tom prvním v podobě narození dítěte, že z něj vyroste normální dospělý, co vede normální život.

Mami, díky, žes ty děsy přežila.