Je to vlastně měsíc první. A to protože, že je to je většinou právě měsíc, kdy víte, že jste v tom. Dost na to už se s tím trochu srovnat a málo na to, brát to jako normální stav. Já naštěstí nestrávila tento měsíc na záchodě, opřená čelem o mísu. Špatně mi nebylo ani jednou, když nepočítám ty stavy z hladu. Už od začátku mám zkušenost s tím, že právě hlad dostanu skoro s jistotou každé dvě hodiny. Oproti tomu chození „na malou“ přichází daleko častěji. Jestliže má budoucí máma dodržovat doporučené minimum 2 litry denně, návštěva záchodu každých třicet minut je zákon. A to může být zejména v práci a v noci dost voprus.

Z mého pohledu jde o velmi těžký měsíc, i když nevím, co budu psát v těch dalších, že jo. Mně přišlo nejtěžší TO nikomu neříct. Rodiče a nejbližší přátelé tak byli jediní, kdo o břichu věděl s tím, že ostatním, včetně mého zaměstnavatele, to řekneme klasicky po třetím měsíci. To je jak nekonečný.

Co se samotného břicha týče, je to překvapivé, ale už roste. Ostatně foto porovnávající stav břicha před a nyní je na konci článku. Na váze je zatím nahoře jedno kilo a vypadá to, jako bych snědla něco hodně nadýmavého a byla na plastice prsou. Takže tak. Další summary po dalším měsíci. A bude zase foto!