V době s břichem mě spoustu lidí varovalo, že po narození Džej Džeje už nikdy nebudu sama. Fajn, beru. Ale že mě někdo bude doslova šikanovat 12 hodin denně? Na to mě nikdo nepřipravil!

Mateřství bolí. Začíná to porodem, to je jasný asi všem. Pak hojení ran, začátky kojení. Skončí šestinedělí, rány se zahojí, bradavky si zvyknou. Jenže jak dítě roste a začne víc vnímat, kdo je jeho máma, znamená to, že se z něj začne stávat i takový cizopasník na vašem těle. Samozřejmě za to nemůže, jednak nemá absolutně cit ve svých ručičkách a jednak si ještě dost dlouho bude myslet, že jste jedno tělo, že on je vy a vy jste on.

Tahá mě za vlasy. Jeden po druhým si hezky pomalu prohlíží a pak škubne. Když ho nesu v nosítku, tak mi v ručičce drtí klíční kost. Když mu čistim zuby, ječí tak, že mi zaléhají uši a píská mi v nich ještě třicet minut. Když ho bolí zuby, nenechá mě skoro nic udělat a věší se mi po nohou celý dny. A hlavně, hlavně mě začal kousat. Naštěstí ne při kojení, ale třeba když ho nesu v náručí, tak do ramene nebo když sedím a on se o mě opře a postaví se, tak do stehna. Moje hlasité AU je mu spíš k smíchu.

Otázka tedy zůstává, jak ho usměrňovat. Jít cestou, ať si dělá, co chce, protože mým reakcím stejně nerozumí, jít nechci. Chci v něm už od teď začít budovat vědomí, že ne všechno si k ostatním může dovolit a kor ne k rodičům. Ha ha u desetiměsíčního dítěte, co?

Něco pozitivního ale tahle fáze přeci jen má. S přibývajícími měsíci naštěstí u Džej Džeje nevzniká jen chuť mě šikanovat, ale také touha mě pomazlit. No vážně. Ležíme spolu v posteli a on se dost často jen tak rozhodne přitiskávat jeho tvář k té mé. Nebo se celým tělem natlačit na to mé. Nebo narazit čelem do mého a smát se tomu. Přibývá okamžiků, kdy se to ve vás uplně sevře láskou.