Ti, kdo znají Džej Džeje osobně, vědí, že jeho nejčastějším hlasovým projevem byl jekot. Neznamená to ani negativní ani pozitivní emoci, prostě jen způsob vyjadřování se. Dost často nám z toho doma zaléhají uši, neslyšíme, co říká návštěva a babičky se strachují, co mu je.

Takže Džej Džej furt ječel a ječel. A pak se k tomu najednou, uplně z čista jasna přidalo to slovo. „Táta“. Napřed jenom tak jakoby omylem, že si myslíte, že špatně slyšíte. Pak vždycky, když ležel na zádech a hrál si u toho s hračkou. A teď prostě furt. Táta, táta, táta je novým projevem. Nejvtipnější na tom je, jak se snaží tam poskládat ten jazyk a vlastně vůbec neví, co s nim v tý puse dělat. Je to vlastně vůbec poprvý, co mi přijde fakt hodně roztomilej a ňuňavej. 

Takže jsme to řádně oslavili, rozeslali videa, jak Džej Džej mluví celý rodině a chválili ho až do nebes.

Kubova strana rodiny je samozřejmě pyšná, že tím prvním slovem je táta, takže já je musim přesvědčovat, že z toho opravdu smutná nejsem. Moje strana rodiny se ho vehementně snaží naučit „máma“. Jenže jak jsem se dočetla, „táta“ je jednodušší vyslovit než „máma“ a taky je pravda, že o tátovi mluvíme častěji, než o mně – táta přijde z práce, táta je doma, počkej až to táta uvidí, ukážeš to tátovi až přijde? A taky to ještě v jeho případě vůbec neoznačuje konkrétní osobu, ale je prostě jen prázdné slovo. Takže prostě nic osobního.

Z Džej Džeje tedy asi bude lepší řečník než pohybovač. Na jeho plazení/lezení už čekáme pěkných pár týdnů. Uleví se totiž jak jemu, tak nám. To rozčilování se u hračky, na kterou nedosáhne, je na hlavu. A věčné „Kdy už bude lézt?“ „Už by mohl lézt co“ „A ten stejně starý chlapeček kamarádky už leze jo?“ od okolí je na hlavu ještě víc.

A jaké bylo první slovo vašich dětí?