Za více než dva týdny bude Džej Džejovi rok. Velkej kluk. Tak jsme si řekli, že už je čas, aby se jeho pokojík stal nejen hernou, ale i místem na spaní. Bylo to spíš impulzivní rozhodnutí, kdy jsme se jednou prostě rozhodli a přestěhovali mu postýlku.
Z jeho stěhování jsem neměla strach. Sice občas spal s námi v posteli, ale spíš nad ránem a ne nijak pravidelně. Myslela jsem si, že tu změnu ještě nebude moc vnímat. Na co jsme tu první noc narazili, byl právě fakt, že Džej Džej bral ten pokoj jako hernu. Bylo teda těžší ho uklidnit ke spánku, protože všude kolem byly všechny ty hračky. Zbytek noci probíhal pak stejně jako by spal u nás, jen šel ráno ještě dospat k nám do postele. Teď je to zhruba týden, co je sám v pokojíku, a už tam spí až do rána, usíná v postýlce, já jen sedím vedle ní a hladím ho u toho.
Tak to bychom zvládli docela dobře. Problém nastává u samotné noci. Je to rok, co jsem nespala déle jak tři hodiny v kuse. Prostě se stále budí a chce prso. Vodu ani pochování od táty neakceptuje. Podudat a zas spát. Jinak je to průser na hodinu.
Článek píšu v době, kdy mám za sebou hnusnou letní angínu. Ve skoro čtyřicítkách jsem seděla u něj v pokojíku, pot mi stékal po zádech a přitom jsem se třásla zimou a u toho jsem ve dvě ráno kojila svého syna. Tady jsem si řekla, že stačilo.
Že už jsem mu prostě dala dost. Přes den se to ještě zvládnout dá, jsou dny, kdy kojím třeba jen třikrát, ale na ty noci už je prostě velkej. A tak jsem se octla mezi dvěma tábory:
- Tábor „nech ho řvát, bude to trvat pár dní a pak bude spát celou noc“
- Tábor „vždyť je ještě malý, jednou na to budete vzpomínat, vydržte to ještě“
Jedna událost mě přiklání spíše ke druhému táboru: naše dovolená. V září budeme měsíc cestovat po Sardinii a kojení bude určitě nejpohodlnější způsob přikrmování Džej Džeje. A tak ono rozhodnutí posouvám na říjen.
Je to taková ta věc, co vás někde vzadu v hlavě hlodá a nedá vám spát. Jak to mám udělat, aby to pro něj bylo co nejméně bolestivé? Jestli má někdo jinou radu než nechat řvát, poslat tatínka, dát vodu nebo kojit navěky, tak sem s ní!
Barbora O. says:
Synka jsem odstartovala v roce ze zdravotních důvodů. Nejdříve jsme postupně zrušili veškeré příkrmy přes den a pak začali pracovat na noci. V noci dostával um ve flašce a zbylo nám jediné večerní kojení. To nemělo moc dlouhého trvání, mléko změnilo chuť a do týdne už pro nechtěl. Takže dostával flašku i večer. Nechtěla jsem aby to byl pro něj šok a zároveň. Jsem ho potřebovala odstavit. Celý proces trval cca měsíc.
MatkaMatkam says:
Báro, děkuji za Vaší zkušenost…jak je vidět, každý to má úplně jinak 🙂 že mléko změnilo chuť slyším poprvé..to kvůli menší četnosti?
Maru says:
Dobrý den, náhodou jsem narazila na článek. Nechci nosit dříví do lesa, třeba už to máte dávno vyřešené. Ale pokud stojíte ještě před nočním odstavováním a tápete, tak ráda napíšu svou zkušenost. Mám dva kluky, oba byli zarytí sosalové (hlavně v noci, má milá Emčo:), takže nějaké strategii u toho také byly a třeba by pomohlo. S pozdravem
Maru
MatkaMatkam says:
Ahoj Maru!
Současná situace je týden bez kojení 🙂 nicméně klidně mi své zkušenosti napiš, protože noční kojení vystřídalo noční vaření Sunaru není to sice tak časté, ale celé prospané noci se asi jen tak nedočkáme…
Maru says:
Dobrý den, tak tedy odstavování u nás. Na úvod napíšu, že ani u jednoho syna nenastal žádný noční samoodstav a oba rychle najeli na model čím častěji, tím lépe. Staršího jsem odstavovala okolo roku, asi ze stejných důvodů jako vy, už jsem to prostě nemohla vydržet. V hlavě jsme měla vizi: přes noc spíme, přes den v případě zájmu kojíme. Nicméně celé to bylo dost drámo, asi jsem to nevzala za správný konec a syn nám v noci stále brečel a dožadovat se prsa. Vše ostatní odmítal (pití, sunar, atd.). Zpětně mě napadlo, že ho asi iritovalo kojení přes den ANO, v noci NE. Znám děti,které tak něžně fungovaly, ale u nás doma to neprošlo. Patrně to měl v hlavičce nastavené stylem: když můžu dostat jednou, tak můžu dostat vždycky a kdykoliv. Situace se upravila sama až po celkovém odstavení o pár měsíců později. Druhého syna jsem odstavovala také něco málo po roce, ze zdravotních důvodů a rovnou celkově. Načetla jsem si, že je lepší redukovat nejprve kojení přes den a až potom v noci. Nakonec se podařilo a syn byl zhruba po 3 nocích, kdy jsme ho museli s manželem na střídačku nosit, chovat a utěšovat, odstaven. Bylo to s řevem a pláčem, ale byli jsme u něj, v blízkém fyzickém kontaktu. Další noci už spal klidně a kojení se nedožadoval. Jako poslední mi pak zbylo kojení před spaním a to jsme nahradili malým rituálem společného uspávání. Na závěr ještě doplním, že moje děti běžně v noci vstávaly, přestozě byly odstavené. Sice už stačilo jen pochovat, pohladit, ale prospané noci příšly až mnohem později, okolo 2-3 let, kdy už měly venku zoubky a fyzicky se dokázaly přes den tak vyšťavit, že přes noc prostě spaly.
Přeju vám, ať se toho taky dočkáte. Je to náročné, já vím.
S pozdravem
Maru
MatkaMatkam says:
Maru, děkuji za detailní popis Vaší zkušenosti! S tím vstáváním i přesto, že už je odstaven, máme nyní také zkušenost. Holt si na prospanou noc budu muset ještě počkat 🙂 Mějte se fajn!