Od té doby, co se vám narodí dítě, stanou se s vás taková siamská dvojčata. Kde je máma, tam je dítě. Kor když kojíte. Do jednoho roku jsem se mohla vzdálit maximálně na tři hodiny. Nestěžovala jsem si, byla to má volba a dodnes toho nelituji. Jenže pak si začnete říkat, hm, bylo by fajn si někam vyrazit na dýl. Už je velkej přeci…a začnete mít čím dál tím větší chuť okusit tu starou, dobrou svobodu.

Poté co jsem v Džej Džejových 13 měsících přestala kojit, už nebyl problém vyrazit do kina nebo někam s kamarádama na delší čas než jen na tři hodiny. Babička hlídala kdykoliv přes den na jakkoliv dlouhou dobu, občas u nás i přespala. Ví naprosto přesně, jak se má o Džej Džeje starat, co má rád, jak ho chceme vychovávat. Miluje jí a ona miluje jeho. Takže se začalo vybízet prubnout první noc strávenou mimo domov bez rodičů.

Už to chtělo jen tu spouštěcí událost. Takže jakmile jsme dostali pozvánku na sobotní oslavu narozenin, bylo jasno. Sbalili jsme nejoblíbenější hračky, odměřili sunar a jelo se za babičkou, která už vnoučka vyčkávala s otevřenou náručí a teplou rajskou na plotně. Normálně jsem mu záviděla.

Chvíli jsme s Džej Džejem u babičky pobyli, nechtěli jsme ho tam jen dovést a zase jet. I když vím, že to prostředí zná, má tam hračky a vše co potřebuje, stejně jsem mu tak nějak pořád vysvětlovala, že zítra s tátou zase dorazíme a že se nemusí ničeho bát. Nevím, koho jsem vlastně tím uklidňovala, jestli jeho nebo sebe, protože on se zdál uplně v pohodě.

A taky že byl. Za celou sobotu ani celou neděli (vyzvedávali jsme si ho až v neděli večer), nezabrečel, neposteskl si. Párkrát slovo máma zaznělo, ale v tomhle věku je těžké odhadovat, co tím asi zrovna myslel. Jedl dokonce lépe než doma a spal úplně stejně s dvěma nočními probuzeními.

Mezitím my doma spali do čtvrt na jedenáct, snídali v posteli, pouštěli si nahlas hudbu, jeli do kina a slavili narozeniny se vším všudy. Bylo to…osvobozující. Flashback bývalého života byl super, ale dva dny stačily. Jak tak v neděli sedíte ve ztichlém bytě, všude se valí hračky, se kterými si nikdo nehraje, už jste si prožili, co jste potřebovali, tak si tak nějak říkáte, a co teď? Najednou chybí to siamské dvojče. I když je to někdy vyčerpávající tak, že jsem z toho na pokraji zhroucení. I když mi hořce proběhlo při řvoucí scéně u oblékání při odjezdu od babičky „zpátky v realitě“. I když je svoboda svobodných fajn. Tak nelituju. Chtěli jsme ho, máme ho, jsme za něj rádi. Bez něj už to prostě nejde.