Jestli poctivě čtete místní příspěvky, už jste asi pochopili, že Džej Džejův spánek-nespánek je moje dosavadní ústřední mámovské téma. Každé ráno řeším, jaká byla noc a každý večer řeším, jaká bude ta následující. Počítám hodiny, které prospal a když usne, tak se modlim, ať je to na déle než jen na pár minut. Prošli jsme si už pár pekelnýma hodinama, které následovaly po tom, co nespal aspoň své denní minimum, tedy hodinu dopoledne a dvě hodiny odpoledne. Oba za sebou máme pěknou řádku proplakaných večerů a nocí.

Spací manévry našeho syna mi zkrátka už začaly lézt na mozek. Ale to se teď snad začíná měnit.

Ježíšek mi totiž mimo jiné nadělil i knížku s názvem Mámě od Vandy Schreierové a Denisy Písaříkové. Ústředním motem je zde věta „Jak mít šťastné miminko a nepicnout se z toho“. A ta to taky všechno vystihuje. Jakýkoliv názor, téma, přístup, dámy podávají stylem „jde to udělat tak a nebo tak, ale je jen na vás, co si vyberete, hlavně buďte v pohodě.“ A o tom to přesně je. Je prostě potřeba se vykašlat na všechny příručky, rady a diskuze a dělat jen to, co vyhovuje právě vašemu dítěti.

Nejvíc mě pak dostala kapitola Spánek, jak jinak. Jeho autorka Denisa vůbec netuší, že mi celá ta kapitola naprosto mluví z duše. Popisuje v ní, čím si se synem prošla, jak to řešila přesně jako já a jak se pak na to jednoho dne vykašlala. Nechybí zde ani odborné informace o tom, jak je dětský spánek odlišný od toho dospěláckého. Denisa zde také moc hezky popisuje, že děti nás prvoplánově nechtějí štvát, jen někdy holt nefungují dle našich představ. Došla jsem k uklidnění, že to, co zažíváme je naprosto normální. Přesně to mi totiž, v obklopení spících dětí v okolí, chybělo.

A tak to u nás nyní vypadá následovně. Zhruba kolem šesté má Džej Džej hygienu, ať už to je koupání nebo jen masáž a převléknutí do pyžama. Pak se jde kojit. Když by u toho náhodou usnul, což se stane opravdu jen náhodou, tak ho jen přendám do postýlky a jdu to oslavit. Většinou se jen napucne a kouká na mě. Donedávna by následovalo zdlouhavé uspávání plné breku, nervů a někdy i sprostých slov (ne směrem k Džej Džejovi samozřejmě). Dnes to ale děláme tak, že když nechce spát, tak nebude. Takže po kojení se vrací zpět do rozsvíceného obýváku (to pro mě bylo ještě nedávno tabu, když je jednou v šeru, tak musí zůstat v šeru přece) a je tam s námi až do té doby, než začne zívat nebo být mrzutý. Pak jdu zkusit znovu nakojit. Buď u toho usne nebo se to celé opakuje a takhle třeba ještě jednou. Ale celé v klidu. Jediná smůla je, že jeho pozdější spánek neznamená pozdější vstávání. Takže i nadále vstáváme mezi šestou a sedmou, nicméně jsme tak nějak víc v pohodě.

Milé paní spisovatelky, děkuji za tuto knížku a zároveň ji doporučuji všem ať už budoucím mámám a tátům ale i těm, co už rodiči jsou. Na takovouhle literaturu není nikdy pozdě.

A na závěr ještě dva postřehy. Moc se mi líbí to grafické rozdělení názvu Má-mě. Tedy dva významy – Mámě jako matce a má mě jako dostal mě – supr. A druhá věc – vím, že šátky jsou v oblibě, ale v knížce mi přijde jeho propagace až moc okatá. Tak to je jediná nepatrná výtka.

Užijte si ji, já ji četla i venku při vození kočárku.