O tom, jak Džej Džej nespí, jsem tady psala už mockrát. Už jsem se snažila smířit s tím, že prostě dopoledne nic neudělám, protože spí maximálně třicet minut a odpoledne taky ne, protože jsme na procházce a když z ní přijdeme, tak zas až do koupání nespí. Dokud jsem jednou něco nezkusila.

Odpoledne v kočárku spí vždycky dobře, třeba i čtyři hodiny. A tak jsem ho jednou ráno zoufalá sbalila, navlíkla si tepláky a šla s nim drncat po zahradě. Do dvaceti minut byl tuhej a tak tomu bylo ještě hodinu a půl. Najednou jsem nevěděla, co mám s tim dopolednem dělat a bála se, že to byla jen nějaká blbá náhoda. A tak jsem to zkusila další den a další a další. A vždycky to vyšlo. Takže jak teď vypadá naše dopolední uspávání?

Ráno kolem sedmé budíček, Džej Džej je uplně vyspalej, vysmátej, chce se bavit. Společně posnídáme, popaseme koníčky a další blbiny, což dohromady zabere další hodinu a půl. Dám mu pak znovu najíst, aby se nedejbůh nestalo, že se z toho krásnýho spánku vzbudí kvůli hladu dřív. Pak nastane to, co je na tom největší voser. Musim ho celýho oblíknout do těch všech vrstev, dát do hluboké korbičky a sejít s ním tři patra na zahradu. Po dvaceti minutách ho táhnu zas nahoru, abych ho zcela neslyšně porozepínala. Rozhodně ho nevyndavám, spí se mu tam dobře a čím míň pohybu tím líp. Odměnou za to tahání nahoru a dolu teď už dvakrát denně mi je hodina a půl až dvě jeho krásného spánku. Najednou můžu vyžehlit, vyprat, napsat článek, najíst se. To všechno uplně v klidu.

Takže jsem dospěla k názoru, že děti se rodí naprogramované na určitý druh uspávání. Jsou děti, které usnout samy v postýlce, které usnou u prsa, v kočárku, v šátku, v náručí a ta dále. Z mé zkušenosti jsem toho názoru, že už to prostě v sobě mají a rodič jen musí tenhle magický způsob najít.

A proto se už teď těšim, až mi zas někdo řekne: „No to sis ho na ten kočárek pěkně naučila.“

A až já mu odpovim: „Ano, naučila a jsem na to hrdá.“