Na úvod bych ráda zdůraznila, že Džej Džeje miluju nade vše. Vzhledem k jeho nespacím manévrům je ale většina dní náročná a někdy mám prostě pocit, že už musim na chvíli z toho našeho bytu pryč. A tak jsem se odhodlala, napsala kamarádce a domluvila svých prvních pár hodin venku bez dítěte.

Jelikož kojim, tak je jasné, že to nemohlo být na nějak dlouho nebo někde daleko, takže restaurace vzdálená od našeho domu asi pět set metrů to jistila. Vždyť Kuba může kdyžtak zavolat a já se vrátim do pár minut, ujišťovala jsem ten den sebe samu.

A tak jsem se pro jistotu pečlivě namalovala už odpoledne, v duchu si vybrala, co si vezmu na sebe a naplánovala si krok po kroku, co musím všechno udělat, než odejdu.

Ten večer napřed probíhal stejně, jako všechny v poslední době. Po spánku v kočárku Džej Džej už doma nespal, takže jsme se různě zabavovali, vykoupali a šlo se kojit. A pak to přišlo. Odtahování se od prsa, kroucení se, pobrekávání, řev. Několikrát jsem ho uklidnila, zkusila to znovu, aby se jeho reakce zas a zas opakovaly. Tohle jsem myslela, že už máme za sebou. Byla jsem zoufalá.

A tak jsem stála před rozhodnutím. Nechat doma neklidné dítě a jít ven s tím, že kdyby se to vyhrotilo, tak mi Kuba zavolá a nebo zůstat doma. Šla jsem. Vždyť budu za rohem. A tak jsem došla dolů ze schodů, ven, před dům, zabočila do večerky, koupila si tyčinky a oříšky a šla zase domů. Přece se nemůžu někde bavit, když moji dva kluci doma bojujou.

Když jsem se vrátila domu a po zhruba dvaceti minutách to jen tak zkusila znovu, Džej Džej se uplně v pohodě přisál, nakojil a usnul. Jako by to všechno věděl.

Tak takový byl můj první večer mimo domov bez dítěte. S kamarádkou doma na gauči. Tímto jí děkuju za trpělivost, užily jsme si to i tak. A příště už to dáme! Další pokus totiž bude už příští týden na naše výročí a tentokrát bude hlídat babička, tak uvidíme, jestli tátu s mámou Džej Džej tentokrát pustí.