Stalo se toho na jedno ráno trochu moc. A taky že jsem se na něj těšila! Kuba měl jít poprvé se mnou na prohlídku, z hrušky v mým břiše se stalo avokádo a to jestli má pindíka nebo ne jsme se měli dozvědět možná právě to ráno. Takže vzrůšo.

Nejprve teda ten Kuba. Je docela vtipný pozorovat chlapa na gyndě. Je vidět, že se tam necejtí vůbec v pohodě a že ostatní vědí, že není v pohodě. Do toho všechny ty letáčky o vaginální mikóze a smetanový hlas Hanky Kynychové z televize a je to obraz k popukání. Vlastně jsme nevěděli, jak to bude probíhat. Bude tam už od začátku? Jak se k němu bude chovat doktor? Odpověď na první otázku jsme dostali hned v úvodu, když jsme se oba vecpali do dveří. „Pana manžela doktor zavolá za chvíli,“ usadila ho, chudáka, sestra hnedna začátku. Tak dal zpátečku. Moc nerozumím tomu, proč jsem tam měla jít sama, asi kvůli možnosti interního vyšetření. Po těch pár minutách mohl být pan manžel přizván na kukačku. A to doslova. Nevím, jak v jiných ordinacích, ale v té mé moc prostoru pro romantické držení se za ruce a hledění na potomka svíjejícího se na obrazovce není. Takže to vypadalo tak, že Kuba vykukoval za doktorovými zády a koukal na to naše dítě, které v tu chvíli viděl takhle „naživo“ poprvý v životě. A já nevěděla, jestli se mám dojímat nad nim nebo nad tou obrazovkou. A pak padla otázka: „Chcete znát pohlaví?“

Chtěli jsme. Ono i kdybychom nechtěli, tak nebylo moc těžké to mezi těma malýma kopajícíma nožičkama nevidět. Takže jestli to nebyla pupečníková šňůra, tak to byl pindík a my máme v břiše Kubu juniora. Hurá! Kuba senior neskrývá hrdý úsměv.

A je hrozně fajn, jak už teď ho miluju. I kdyby to byla nakonec šňůra, je náš.