Hned po tom, co oznámíte novinu o svém břichu a vyslechnete si různé typy reakcí následuje vždy jedna a ta samá otázka: A bude to holka nebo kluk? A necháte si to říct? Do doby, než jsem začala hromadně na tyto otázky odpovídat, mi bylo celkem fuk, co to bude. A teď jsem nad tim začala nějak víc přemýšlet…

Kuba by chtěl syna. Ten má jasno a vždycky měl. Ne že by z holky radost neměl, ale tak nějak si dovede zatím lépe představit, jaké by klukovi kupoval oblečení, hračky a celkově co by spolu podnikali. K holce by si musel najít cestu, ale já nepochybuju o tom, že by jí nenašel.

A tak poslední dny přemýšlím, jestli tam u pupku plave Kristýna, Tereza nebo Kubík. To jsou totiž zatím naši kalendářový favoriti. Říká se, že žena pozná, vycítí, co nosí. Já jakožto realista nějaké mé pocity považuju za brainwashing, kterému jsem doma vystavena. Takže si myslím, že nosím kluka, ale považuji to za nákazu od Kubi, když o NĚM a ne o NÍ pořád tak básní.

Samozřejmě že přicházejí i tipy od ostatních. „Sluší ti to, to bude kluk!“, „Roste ti prdel, to bude holka!“ a nebo „Ty nemáš chuť na sladké? Tak to bude kluk!“ a tak dále.

Takže co budeme mít? Možná se ukáže, a to doslova, přesně za týden. Čeká mě další pravidelný ultrazvuk. Tak uvidíme, jestli ta hruška, co mám v břiše, bude s pindíkem.