V době s břichem je vlastně furt na co se těšit a člověk žije mezníkama. První kontrola, první těhotenské oblečení, první dětské oblečení, první tlukot srdce, první odhad pohlaví a tak dále. Můj současný mezník byly první pohyby. Člověku už tak nějak přestane stačit jednou za měsíc zamávat na monitor u doktora a přesvědčit se tak, že tam fakt je. Chce to přesvědčování mít každý den. Tak se čeká, dokud se dítě samo neozve. A to se právě stalo.

Už pár dní jsem občas cítila něco divnýho dole v břiše. Když ale čekáte první dítě, tak prostě nevíte, jestli to náhodou nejsou vaše střeva, která tráví ten řízek od oběda. A tak furt čekáte na jasnější signál. Dobrý je, že ten většinou přijde ve chvíli klidu, protože při chůzi nebo sportu má asi dítě pohybu samo o sobě dost. A tak včera u filmu Moonlight (získal letos Oskara za nejlepší film a opravdu nevím za co) proběhl první mejdan v mým břiše. Nic příjemnýho musím říct, ale ta radost z toho, že tam fakt je, to přebije. Pomeranč, jak je nyní dítě veliké, se mi tak jednou hlásil z míst kolem pupíku, pak zas uplně dole v podbřišku a já nestačila přehazovat dlaně. Fakt zvláštní pocit a čím blíž močovému měchýři tím líp samozřejmě.

Jelikož je to dneska přesně 17. týden, což se uvádí jako ta nejbližší doba pro pociťování pohybů, tak soudím, že Džej džej (Jakub Junior pro nezasvěcené) bude sportovec s vášní pro noční život. No už aby to bylo.

A zde jedna tématická: https://www.youtube.com/watch?v=fKbW83068_E