Je neděle 3. září, přesně 5. den od toho dne D, kdy sem se stala mámou. Je toho tolik, co se od té doby stalo, že ani nevim, kde začít. Asi nejlepší bude pěkně od začátku. Protože na konci tohohle drama je začátek života jednoho malýho kluka.

Úterý 29. srpna bude už navždycky den, kdy se všechno v mém životě změnilo. A přitom nebyl nijak jiný. Večer jsem si šla lehnout a stejně jako poslední dny cítila tvrdnutí břicha, šla stokrát na záchod a padesátkrát si postěžovala, že už chci, aby byl na světě. Po půlnoci to tvrdnutí břicha ale začalo být docela pravidelné, takže jsem spustila předem staženou aplikaci na měření kontrakcí (Contraction timer – doporučuju! Nikdo nemá náladu si to v té době ještě někam zapisovat) a sledovala jejich četnost a délku. Bylo to dost jako na houpačce, tak sem se rozhodla si dát vanu, že ta to rozhodne. Potůčky tekutiny na stehnech nás však vyhnali do porodnice ještě dřív, než jsem do té vany vlezla.

Ve dvě ráno jsme tak přijeli do Podolí, abychom za hodinu jeli zase zpátky domů. Nešlo totiž o plodovou vodu, jak jsem se já mylně domnívala, ale o hlenovou zátku. Nepravidelné kontrakce a porod v začátku, zněl verdikt doktorky. Byla jsem z toho votrávená „příště tam zas pojedem zbytečně, to je jasný,“ myslela jsem si. Takže doma jsem si dala tu před tím plánovanou vanu a šla si lehnout. Před sedmou ráno jsme pak znovu vyrazili. Tentokrát s mnohem silnějšími a pravidelnějšími kontrakcemi. A to už si nás tam nechali. Jako poslední pár to ráno, Podolí hlásilo stop stav.

To co se odehrávalo potom na porodním boxu, což je mimochodem moc pěkně zařízený pokoj s naprostým soukromým a vším co potřebujete, si teď vlastně vybavuju dost vzdáleně. Jako bych to pozorovala odněkud z dálky a ani nevěřila, že jsem tim fakt prošla. 

Celou první dobu porodní jsem prožila za chůze nebo ve sprše. Obojí doporučuju! Mně se prostě osvědčilo si to odchodit, při kontrakci se o něco opřít a prodýchat si to, dokud to šlo. Stupňující intenzita mě pak na křeslo vyhnala, ale myslím, že je důležité si to neodležet celé, dítě se tak rychleji dostane tam, kam má.

Džej Džej se tam kam měl ale dostal jen částečně. K mý smůle byl natočený tak, že šel hodně zprava (proto ta vystřelující bolest do pravého třísla poslední dny těhotenství), tudíž ve finále následovalo polohování na pravý bok, pak i tlačení porodní asistentky na mý břicho, vcelku nervózní komunikace mezi doktorama a nástřih. Jo, takže Aniball byl u mě uplně k ničemu v tomto ohledu. Ale o tom až v samostatném příspěvku někdy příště.

V proudu tohohle drama, který ve finále proběhlo, si uvědomíte, že jediný co chcete je, aby to dopadlo dobře. V tu chvíli už jsem nevnímala vůbec nic jinýho, ponořená sama do sebe. Kubu, který nakonec zůstal zprvu neplánovaně až do úplnýho konce, jsem tehdy už vůbec nebrala v potaz. Tady jdou všechny přání z porodního plánu stranou, je vám jedno jak to proběhne, hlavně ať už je to dobrý. 

A bylo. Ten malej, šedivo červenej uzlíček mi na břichu přistál kolem půl dvanácté. Další hodinu jsme tam všichni tři strávili uplně sami, samozřejmě až po všech nezbytných procedůrách co se mě týče. Nic příjemnýho, co vám budu povídat.

Závěrem: 

• Podolí rozhodně doporučuji. Setkala jsem se se skvělým, ochotným personálem jak při porodu tak pak na oddělení šestinedělí. Chce to však nadstandard, normální pokoj je dost jako z dob komunismu, zejména společný záchod a sprchy na chodbě je dost vopruz.
• Porod je obří fyzický výkon, ty z vás, které mají fyzickou průpravu, mají plusové body.
• Je dobré být připraven, vědět, co se kdy bude dít, co je dobré dělat pro úlevu. Prostě si porod nastudovat. Pak na instrukce nebude čas a možná je nebudete vnímat.
• Otec u porodu – není to pro slabé povahy, ale chlap z toho má fakt zážitek. Teď když poslouchám, jak o tom mluví, tak si teprve uvědomuju, že on to fakt naplno prožil, kdežto já pak už nevnímala a dost toho neviděla, protože jsem měla zavřené oči. 
• Po tom výkonu jsem byla ráda, že jsem ráda, a to ta opravdová makačka měla teprve začít.

Dopisuju článek a koukám při tom na obrazovku chůvičky, Džej Džej už se brzy probere a začne obvyklý rituál plína, prso, krkanec, kakanec, plína, slzička, spánek. Ještě před tím si však neodpustím obří díky tomu druhému, staršímu Kubovi. Já jsem se totiž znovu zamilovala, když ho vidím jako tátu. 

Přístě už recenze k Aniballu a video chůvičce a taky o útrapách šestinedělí.