Poslední dobou si při určitých činnostech uvědomuji, že už za pár měsíců se jim nebudu věnovat s takovou samozřejmostí nebo třeba vůbec. Jasně že některé chvíle, jako třeba popíjení vína na zahradě, už z mého života zmizely teď, ale furt jich je tam dost na to, abych si připadala více méně stejná jako před břichem. Mé nové, mámovské já, se jednou bude snažit tomu starému co nejvíc přiblížit, do té doby se ale držme seznamu:

1. Jít spát z vlastní vůle ve dvě ráno a probudit se na oběd.
2. Jít do kina jenom protože nevíme, co s načatou sobotou.
3. Jít kdykoli do oblíbené restaurace, která nemá bezbariérový přístup ani dětský koutek.
4. Pouštět si oblíbenou desku kdykoli během dne a neřešit hlasitost.
5. Pozvat kamarády na večeři a neřešit, jestli to nebude zrovna čas koupání, krmení nebo uspávání.
6. Nudit se v neděli.
7. Jíst na co mám chuť a neřešit, jestli potom nebude mít nakojené dítě prdy.
8. Googlovat slova „dámské boty“, „sportovní podprsenka“ nebo „prodloužený víkend“ místo „nejlepší dudlíky“, „co dělat když dítě brečí“ a „dítěti rostou zuby“.
9. Být manželé a nejen rodiče. Kdykoli, kdekoli, cokoli to znamená.
10. Spát. Spát. Spát.

Jaký byl ten váš „To do list před dítětem“? A skutečně z něj pak tolik věcí ubylo? Těším se na vaše komentáře!